Hostem posledního setkání tohoto semestru byl Petr Brodský, bývalý ředitel Odboru násilí, padělání a obchodu se zbraněmi na brněnské expozituře ÚOOZ Policie ČR, jenž si pro posluchače připravil přednášku na téma Vývoj organizovaného zločinu v ČR v 90. letech.

Svůj výstup, založený na neustálé interakci s přítomnými posluchači, zahájil Brodský obecnou definicí zločinu, přičemž zdůraznil zejména ústřední roli profitu – zločin je tak neodmyslitelně spjat se vznikem a hromaděním majetku již za dob prvobytně pospolných společností. V krátkém historickém exkurzu se pak přednášející soustředil zejména na vývoj na Sicílii v 19. století, jenž dal vzniknout mafii (nicméně upozornil na nutnost rozlišovat mezi mafií a klasickým organizovaným zločinem). Migrační vlny zdejších obyvatel do USA poté nastartovaly kariéry klasického OZ, jenž vzkvétal především za éry prohibice, kdy se ruku v ruce s ilegálním obchodem s alkoholem rozvíjel hazard, organizace prostituce či tzv. racketeering.

Hlavním těžištěm Brodského přednášky pak byla situace v českých zemích, kde je vzestup kriminality, podobně jako jinde ve světě, spjat se společenskými změnami za průmyslové revoluce. Nicméně zejména po komunistickém převratu roku 1948 zde organizovaný zločin jako takový, vzhledem k hermetickému uzavření našeho státu od západních zemí a vlastní povaze socialistického zřízení, neměl šanci. Za odrazový můstek pro budoucí rozvoj českého OZ tak lze považovat především činnost tzv. veksláků (tedy spekulaci s měnou či obecně obchod s nedostatkovým zbožím).

Zcela bezprecedentnímu přílivu rusko-jazyčných, balkánských či asijských zločineckých skupin následujícímu otevření hranic po sametové revoluci se tak nedalo zabránit. Zejména nástup ruských skupin, jež vyhrály (i díky svému zcela bezskrupulóznímu přístupu) první kolo boje o zdejší trh a komodity, nebyl dle Brodského bezpečnostními složkami absolutně zachycen. Vedle rusko-jazyčného OZ působícího na našem území Brodský předestřel charakteristiku a specifika i balkánských či asijských – zejména vietnamských skupin, jež se vyznačují svou naprostou izolací od vnějšího dění. Dle slov přednášejícího se české podsvětí tomuto náporu zcela podvolilo, nicméně český zločin si rychle vystavěl svoje působení zejména na ekonomické kriminalitě (využívání tzv. bílých koní, úvěrových podvodů, manipulace s veřejnými zakázkami či dotacemi apod.). Zajímavé bylo i srovnání české situace se sousedním Slovenskem, pro které dle Brodského představuje, na rozdíl od ČR, mnohem větší problém domácí OZ než ten zahraniční.

Od přelomu století sice došlo ke zklidnění situace, nicméně prim hraje právě ekonomická kriminalita, čehož je neustálá medializace nejrůznějších kauz v posledních měsících a letech dostatečným důkazem. V následné diskuzi se posluchači zajímali např. o možnosti boje proti OZ či o zlepšení práce Policie ČR, jež značně přispěla ke stabilizaci současné situace. Brodského příspěvek tak nabídl nejen přehledný nástin vývoje OZ, ale zejména řadu podnětů pro další reflexi aktuálního společenského dění.

Návštěva J.E. Seiraniana souvisí s nedávným otevřením arménského velvyslanectví v Praze, k němuž došlo až po 20 letech existence samostatné Arménské republiky. Pan velvyslanec se tak ve svém výstupu, představujícím současnou zahraniční politiku Arménie, nejprve zaměřil právě na problematiku vztahů své země s Českou republikou. Ty po rozpadu SSSR zcela nenaplňovaly vzájemná očekávání. K jejich rozvoji a upevnění došlo až v několika posledních letech, což se projevilo nejen podpisem řady smluv, ale právě i konečným zahájením práce velvyslanectví Arménie v ČR a plánovaným budoucím otevřením české ambasády v Jerevanu.

J.E. Seiranian stručně zmínil také perspektivy spolupráce Arménie s EU, v níž je pro Jerevan důležitá zejména vízová politika a možnosti zóny volného obchodu, pak ale již přešel k ústřední otázce arménské zahraniční politiky, kterou už po 20 let představuje stále nevyřešený konflikt s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

Pan velvyslanec posluchačům předestřel přehledný, a na diplomatické kruhy nevídaně otevřený nástin arménského postoje k tomuto citlivému problému. Zdůraznil výchozí bod arménské pozice, jímž je uznání Náhorního Karabachu, jenž si za dobu své existence vybudoval všechny znaky státnosti, jakožto účastníka ve vzájemných vyjednáváních a požadavek jeho souhlasu s konečným verdiktem. V tomto ohledu se Arménie odvolává na Závěrečný Helsinský akt, podle něhož právo na sebeurčení není v rozporu s principem teritoriální integrity. Nedávné kolo vyjednávání v ruské Kazani opět nepřineslo žádný průlom, když, dle slov J.E. Seiraniana, Ázerbájdžán požadoval změnu již dříve dohodnutých ustanovení, která jsou nicméně podporována všemi vedoucími představiteli tzv. Minské skupiny OBSE, tedy Ruskem, USA a Francií. Dle pana velvyslance Ázerbájdžán upřednostňuje jednostranně pouze princip své teritoriální integrity, přičemž svůj postoj v poslední době zdůrazňuje navyšováním obranného rozpočtu a ukázkami své vojenské síly. Naopak Arménie trvale požaduje uplatnění všech principů a podmínek, uvedených v tzv. Madridských návrzích, jakožto celku. Tyto návrhy zahrnují mimo jiné i požadavek na rozhodnutí o budoucím statusu Náhorního Karabachu v referendu, právo uprchlíků obou stran na návrat do svých domovů či vzájemné navrácení obsazených území. Přestože existující status quo nevyhovuje ani jedné ze stran, v důsledku trvalých neúspěchů v jednáních zůstává i nadále zakonzervovaný.

Podobně otevřeně se J.E. Seiranian stavěl i k otázkám posluchačů v následné diskuzi, kdy např. vyjádřil politování nad mrháním finančních prostředků při stavbách produktovodů či železnic, které obchází území Arménie z důvodů uzavření jejích hranic ze strany Turecka a Ázerbájdžánu. Zmíněna byla mimo jiné i problematika vztahů s Íránem, postojů Arménie k projektu Eurasijské unie navrhované ruským premiérem Putinem či ke gruzínským secesionistickým regionům Abcházii a Jižní Osetii. Výstup J.E. Seiraniana tak všem zúčastněným zprostředkoval vítaný náhled do problematiky konfliktního a Evropě blízkého kavkazského regionu.

Tentokrát byl hostem genmjr. v.v. Ing. Rostislav Kotil – bývalý velitel sektoru Jih v mírové operaci UNPROFOR v Chorvatsku, ředitel Sekce obranné politiky a strategie na MO ČR a vojenský poradce Stálé delegace ČR při OSN, jenž vystoupil s přednáškou na téma „Mírové mise OSN a účast vojáků AČR v nich“.

V úvodu přednášky genmjr. Kotil nejprve stručně nastínil historii i současný stav mírových misí OSN, krátce se též pozastavil u své činnosti pro Stálou delegaci ČR při OSN, kde se v rámci C34 (Zvláštního výboru pro peacekeepingové mise OSN) mimo jiné podílel na tvorbě výročních zpráv pro Valné shromáždění.

V hlavní části přednášky se genmjr. Kotil zabýval účastí českých vojáků na mírových misích OSN, u níž došlo k rozvoji zejména po zahájení činnosti Výcvikového střediska pro mírové operace OSN v Českém Krumlově v roce 1990. Mimořádná pozornost českých představitelů byla věnována zejména konfliktům v bývalé Jugoslávii, kam byl v rámci operace UNPROFOR vyslán prapor přibližně 500 vojáků. Jejich činnost spočívala především v kontrole separačních zón, dohledu nad dodržováním klidu zbraní mezi Chorvaty a armádou samozvané Republiky Srbská Krajina a zprostředkování jejich vzájemných setkání i se zástupci třetích stran, přičemž z pozice genmjr. Kotila jakožto velitele sektoru Jih toto zahrnovalo např. i jednání s chorvatským generálem Gotovinou či prezidentem RSK Martičem.

Náplň práce českého praporu genmjr. Kotil ilustroval řadou fotografií, zmínil ale i několik nebezpečných incidentů – např. zajetí dvou českých vojáků srbskými jednotkami během bombardování letiště Udbina, či situaci z března roku 1995, kdy se sám ocitl pod střelbou příslušníků chorvatských sil. Celkově hodnotí genmjr. Kotil působení českých jednotek v rámci mise UNPROFOR velmi kladně, vyzdvihl především schopnost navázat dobré vztahy s oběma stranami konfliktu, přestože se, i kvůli omezenému mandátu mise, podařilo násilí ve velké míře omezit až od jara 1994. Svou funkci velitele předal genmjr. Kotil kanadskému nástupci v létě 1995, pár týdnů před tím než Chorvaté operací Bouře obnovili svou kontrolu nad RSK.

Právě ke zkušenostem pana generála z působení v konfliktní oblasti směřovalo nejvíce dotazů posluchačů, kteří se zajímali konkrétně např. o problémy spojené s udržováním separačních zón či o očekávání a přípravu vojáků na mírové mise. Přednáška tak všem zúčastněným zprostředkovala neocenitelný vhled do každodenní reality peacekeepingových misí dnešního světa, v nichž sehrávají důležitou roli i čeští vojáci.

Hostem byl bývalý příslušník speciálních sil AČR, současný náčelník Oddělení speciálního výcviku a účastník mírových pozorovatelských misí OSN mjr. Ing. Hynek Pavlačka, jenž vystoupil s přednáškou na téma „Mírové mise OSN očima příslušníka Armády České republiky“. V rámci tohoto poměrně široce nastaveného tématu se mjr. Pavlačka zaměřil především na roli tzv. vojenských pozorovatelů (Military Observer, MILOB), přičemž převážně vycházel ze svých zkušeností z mise MONUC v Demokratické republice Kongo.

První část přednášky byla věnována představení funkce vojenského pozorovatele, složitému mechanismu jejich výběru a vysílání do misí a zejména náplni jejich práce. Mjr. Pavlačka se v tomto ohledu zmínil jak o základních činnostech jako patrolování, monitoringu, schůzkách a jednáních tak i o programech DDR a DDRRR (disarmament, demobilisation , repatriation, resettlement and reintegration), problematice humanitární pomoci či důležitosti vzdělávání a osvěty jako nezbytné součásti mírových misí na africkém kontinentě.

V rámci druhé části přednášky mjr. Pavlačka poskytl všem zúčastněným celou řadu praktických rad a doporučení pro cestování do krizových oblastí počínaje zabezpečením cestovních dokladů, přes léky a první pomoc až po mapy a další potřebnou výbavu. Informace ne zcela akademické, pro všechny zúčastněné cestovatele však k nezaplacení.

Třetí část přednášky mjr. Pavlačka zaměřil na své působení v rámci mise MONUC v Demokratické republice Kongo. Kromě seznámení se základními reáliemi Konga a krátkého historického exkurzu do dob belgické koloniální nadvlády byla největší pozornost věnována činnosti mjr. Pavlačky v jednotlivých oblastech (Walikala, Beni), přičemž nebyla opomenuta problematika současného konfliktu včetně jeho nedílných součástí, jako jsou nerostné suroviny a dětští vojáci.

Kromě výše zmíněného byla přednáška mjr. Pavlačky doprovázena také velice zajímavými fotografiemi z jeho působení v Kongu a prokládána celou řadou osobních zážitků a postřehů. Výsledkem tak byla pro studenty tematicky spřízněných oborů, ale i pro všechny ostatní zájemce, velice zajímavá zkušenost a skvěle strávený podvečer.

Tentokrát byl hostem Mgr. Eduard Krainer – bývalý detektiv Národní protidrogové centrály (NPC) a Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který si připravil přednášku na téma „Život mezi gaunery aneb Zásady operativní práce v boji proti organizovanému zločinu“.

Mgr. Krainera, který zavítal na půdu Fakulty sociálních studií již podruhé, očekávala aula plně obsazená zvědavými studenty a posluchači. V úvodu Krainer stručně naznačil organizační schéma Policie ČR, poté se již blíže věnoval činnosti kriminalistů. Pozastavil se u náplně jejich práce na obvodních odděleních, kde dle jeho názoru dochází k jisté degradaci činnosti policistů, přes městské až k celorepublikovým elitním útvarům.

Pro diváky bylo zajisté velmi zajímavé nastínění problematiky práce s informátory. Z povahy práce operativce plyne fakt, že vztah mezi policistou a jeho informátorem se často stává osobním, a vzhledem k obvyklému kriminálnímu pozadí informátorů se následně policista může pod vlivem vnějších svodů dostat na tenký led. Krainer navíc vyjádřil své zklamání s aktuální situací v Policii ČR, kterou označil za schizofrenní – s odkazem na množství obvinění a zatýkání ve vlastních policejních řadách z poslední doby.

Již v této fázi přednášky se na Mgr. Krainera snesla řada dotazů ohledně samotného procesu ucházení se o práci policisty, žádoucích vlastností uchazeče či prověrek jeho osoby, posluchače zajímala i problematika používání odposlechů či ochrany svědků. Vzhledem ke svým zkušenostem s prací v elitních policejních útvarech se přednášející nebál dát najevo značně kritický postoj i vůči systému policejního vzdělávání či celkové společenské degradaci postavení policistů, kdy se lidé o práci v uniformě uchází často až po vyčerpání jiných možností.

Největší ohlas vyvolala Krainerova reflexe chaotické situace 90. let, kdy se tváří tvář přílivu gangů z východní Evropy a Balkánu utvářel i ÚOOZ. Vedle zmínky o legendárním zátahu na ruskou mafii v restauraci U Holubů, včetně následné rozporuplné dohry, se Mgr. Krainer s posluchači podělil i o řadu vlastních zážitků z nejzajímavějších policejních akcí i o svůj největší osobní úspěch. Posluchačům tak poskytl žádoucí kritický vhled do problematiky fungování a práce policie, na niž zdaleka nelze pohlížet z černobílé perspektivy.

Jako ministr obrany ve vládě Bushe mladšího jste zahájil a vedl dvě války. Ve Vašich pamětech se obšírně rozepisujete o Vašich motivech a logice rozhodování. Přesto bych k tomu měl dvě otázky. Za prvé, co bylo klíčovým momentem pro to, že se USA rozhodly přistoupit k boji proti asymetrickému nepříteli Al Káida více méně klausewitziánským způsobem boje za použití konvenční armády, což je častým předmětem debat mezi experty na vojenství a bezpečnostní studia?

Nepřistupovali jsme k tomu čistě konvenčně. President učinil rozhodnutí poté, co bylo v Americe zabito kolem 3000 lidí. Ten útok byl spáchán Al Káidou, která měla zázemí v Afghánistánu díky hnutí Tálibán. President, Pentagon a generalita následně vedli svá rozhodnutí s vědomím toho, že Al Káida a Tálibán nemají k dispozici letectvo, námořnictvo a masivní vojenské zdroje. Nešli jsme proti nim konvenčním způsobem. Použili jsme relativně malý počet sil zvláštního určení s velmi úzkou spoluprací s agenty CIA, kteří měli peníze a pravomoci, které armáda neměla. Kooperovali jsme a konsultovali své plány také se Severní aliancí a určitými milicemi v rámci paštunského etnika. Těm jsme poskytli zpravodajskou podporu, leteckou podporu a laser targeting (předpokládám překlad laserová navádění, ale mohlo by to být i zaměřování, nemůžu se rozhodnout…). Ti bojovali s Tálibánem již několik let předtím a nutno dodat, že nepříliš úspěšně. S naší pomocí se podařilo Al Káidu i Tálibán do značné míry potlačit a oslabit, a to pohotově a efektivně.

Další otázka se týká iráckého tažení.Důvodů a motivů k němu byla celá řada, větších či menších, ostatně opět je velmi důkladně popisujete. Nicméně, co bylo pro Vás osobně hlavním důvodem pro započetí invaze do Iráku s cílem zbavit moci Saddáma Husajna?

Tak principiální motivací bylo pro mě rozhodnutí presidenta. Motivace je navíc velmi jasně popsána v resoluci Kongresu, stejně jako byla popsána v resolucích OSN (nehledě na pozdější faktický postoj OSN k problému). V Iráku byl brutální režim, který používal chemické zbraně proti vlastním lidem i sousedům. Provedl invazi do Kuvajtu, sousedního státu. Irácký režim měl program rozvoje zbraní hromadného ničení, což OSN dobře věděla, to nejsou nějaké moje fantazie. Irák odmítal kooperaci s oficiálními inspektory OSN. Věděli jsme, že přístup k chemickým zbraním měla skupina Ansar al-Islam, radikální skupina operující severně od Bagdádu (zařízení na výrobu chemických zbraní Sargat – pozn. TŠ), která měla napojení na al-Káidu, na Zarkávího. A po pádu Husajnova režimu jsme tam našli řadu zařízení na výrobu chemických zbraní. Husajn měl potenciál disponovat zbraněmi hromadného ničení. A co měl zcela určitě, podle Duelferovy zprávy, tak to byly prekurzory k výrobě chemických a biologických zbraní. A také lidi a zařízení k tomu potřebné, což výrobu zbraní samozřejmě umožňovalo a Husajn mohl věci značně urychlit, ostatně i Duelferova zpráva hovoří řádově o několika týdnech (Duelferova zpráva hovoří výslovně o možnosti obnovy základního programu vývoje biologických zbraní v řádu týdnů – pzn. TŠ).

Mně osobně šlo o co…my jsme zkoušeli v minulosti přivést Husajnův Irák k racionálnímu chování. Já jsem se s ním v 80. letech ostatně jednal. Nicméně v roce 2001 a pár let před ním byl Irák jedinou zemí, která nám střílela po letadlech. Byly doby, kdy k tomu docházelo prakticky denně. Takže mě osobně trápil mimo jiné tento rozměr věci, i z logiky mé portfeje. A že má být Saddám Husajn svržen, to jsem prosazoval již před 11. Zářím, ostatně memorandum k této věci je možno nalézt na mých webových stránkách. A je dobré si uvědomit, že tyto problémy řešila již Clintonova administrativa a my tuto agendu přejali – Bushova administrativa zkrátka rozvíjela politiku zahájenou již dřívější Clintonovou administrativou.

Považujete při zpětném pohledu za chybu rozpuštění irácké armády?

Nesouhlasíte s mým vysvětlením, které jsem poskytl v knize?

Chápu Vaše argumenty, nicméně dodnes si myslím, že prudkost a skokovost onoho řešení přinesla řadu komplikací, kterým se dalo vyhnout selektivnějším přístupem.

Irácká armáda se do značné míry rozpustila sama, kdy mnozí Kurdové a drtivá většina šíitů odmítali pod sunnitskými Husajnovi loajálními generály sloužit. Co byla chyba a otázka je, zda to vůbec byla chyba a ne obyčejná nešťastná souhra okolností, byl fakt, že řada těchto mladých mužů zmizela někde v Iráku a stala se cílem rekrutace do vzbouřeneckých struktur. Nemluvě o tom, že armádu opustili samozřejmě i s výzbrojí.

Zpětně je možné uvažovat, že prozatímní správa mohla část z nich rychleji zformovat zpět, reorganizovat je, vyplácet mzdu. Zda to bylo možné, to já ovšem nejsem schopen plně posoudit, poněvadž jsem nebyl v Iráku přítomen dlouhodobě, abych mohl činnost prozatímní správy v této věci autoritativně hodnotit. Co ovšem mohu říci, je skutečnost, že v Iráku nefungovala dobře naše rozvědná činnost. Přehled o dění v populaci jsme neměli dobrý. A v dané situaci by pravděpodobně bylo mnohem užitečnější, kdyby byla k dispozici policie jako strukturovaná ozbrojená síla, což, jak se ukázalo, nebyla.

Byl jste a stále, předpokládám, jste velký zastánce protiraketové obrany. Částečně se s ní počítalo i do ČR. Považujete rozhodnutí presidenta Obamy protiraketovou obranu zrušit za velkou strategickou chybu?

Jenom čas může dát odpověď na to, jak závažné toto rozhodnutí bylo. Nicméně Bushova administrativa, jejímž jsem byl tedy členem, uzavřela debaty s tím, že bychom měli protiraketovou obranu vybudovat, protože tomu velí naše povinnost zajistit své zemi bezpečí. Obama se k tomu postavil jinak. Já s jeho rozhodnutím nesouhlasím, a to už jen proto, že neodpověděl na otázku – a máš něco lepšího? Nějakou jinou alternativu? Já nic lepšího, nějakou alternativu protiraketové obraně, nevidím.

Myslíte si, že současná úroveň amerických výdajů na zbrojení, armádu i výzkum je i nadále udržitelná při současné finanční situaci v USA?

Ano, jistě. Utrácíme zbytečně spoustu prostředků na byrokratický aparát. Zde můžeme a měli bychom ušetřit spousty peněz. Dluhy a finanční problémy USA nejsou způsobeny výdaji na obranu. Obranný rozpočet činí zhruba 3% HDP. Neměli bychom opakovat staré chyby, které byly způsobeny například důsledky vietnamské války, kdy jsme snižovali nejen vojenské, ale i zpravodajské kapacity, za což jsme samozřejmě zaplatili později, kdy jsme je museli urychleně znovu vybudovat. Tuto chybu bychom neměli opakovat. Například Evropa tuto chybu dělá.

Jak jste spokojen s reformou americké armády? Dochází vůbec k reformě, nebo se jedná jen o menší změny?

Je jednoznačná. Jedná se o největších změny za posledních několik dekád. Týká se to divizí, které mají svoji dlouhou institucionální a organizační tradici – svoje písně, znaky, knihy, zkrátka tradice. A ty jsou transformovány v bojové brigády. Nicméně změny jsou pro USA potřebné a dnes jsme díky tomu podstatně více schopni reagovat na výzvy, kterým čelíme. Dochází ke změnám ve vyzbrojování, důraz je kladen na roli speciálních sil. Ostatně likvidace bin Ládina je jedním z příkladů. Nikoli nepodstatné jsou i změny v poměrech amerických sil ve světě, které byly dlouho určovány ještě logikou studené války.

Téměř 10 let po útoku na WTC byl v Pákistánu zlikvidován UBL, muž, který vlastně stál na začátku obou válek, především tedy té v Afghánistánu. Jak tento krok již jako politik ve výslužbě hodnotíte? Jedná se spíše jen o symbolickou satisfakci, nebo bude mít likvidace UBL konkrétní implikace v boji proti terorismu?

Krok je více než symbolický. Byla to tvář Al Káidy a islamistického terorismu. Byl velmi důležitým činitelem pro rekrutaci, financování a materiální podporu. Nicméně co se přesně stalo a stane, je stále nejasné. Bude pravděpodobně nahrazen někým jiným a asi můžeme očekávat zvýšenou aktivitu Al Káidy – času, peněz a fanatismu mají dost.

V souvislosti se smrtí bin Ládina se nabízí také otázka, jak se díváte na dosavadní celkové výsledky boje proti terorismu.

Víte, za pár měsíců to bude 10 let od útoku na WTC, na jehož základě se Bushova administrativa rozhodla posílit ochranu amerického lidu. Jakékoliv hodnocení se tedy musí odpíchnout od této skutečnosti. K žádnému dalšímu útoku na území USA zatím nedošlo.

Likvidace bin Ládina také eskalovala debatu o podobě americko-pákistánských vztahů. Jaký máte názor na tuto rovinu problému?

To je nesmírně komplexní problém a velmi komplikovaný. Když se podíváme na Mušarafovu éru, můžeme říci, že jsme měli velmi dělné vztahy a spolupráce byla dobrá a účelná. Mušaraf dokázal eliminovat řadu teroristických buněk a jejich jednotlivých reprezentantů ve své zemi. Zahynulo přitom mnoho jeho vojáků, hlavně na kmenových územích. Sám čelil několika pokusům o atentát. Spolupráce fungovala i co se týče našich možností využívat Pákistánu jako základny pro operaci v Afghánistánu. Z mého úhlu pohledu mohu říci, že v této době byly vztahy s Pákistánem velmi nápomocné v boji proti terorismu.

Na druhou stranu se jedná o muslimskou zemi, kde je řada madras, které vzdělávají, lépe řečeno indoktrinují, a cvičí teroristy, v rámci ISI je celá řada skupin, které jsou islamismu příliš shovívavé, ba jsou dokonce sami islamisty a podporují Tálibán či dokonce Al Káidu. Pákistán je země, která má jaderné zbraně a je v konfliktu se sousední Indií, taktéž jadernou zemí.

Existuje celá řada analytických vývodů i indicií, že Pákistán lze považovat v řadě ohledů za selhávající či rozpadlý stát (failing state či failed state). V kontextu vaší odpovědi můžeme asi hovořit o velmi nebezpečné kombinaci problémů.

Jistě. Idea Pákistánu jako rozpadlého nefunkčního státu představuje jednu z největších hrozeb globální bezpečnosti. Země s nukleárními zbraněmi a vysokým počtem islámského radikalismu náchylné populace je extrémně nebezpečná záležitost. Proto ostatně nechápu i některé kongresmany, kteří přistupují k záležitosti s černobílým viděním světa a problém nesmírně zjednodušují. K Pákistánu bychom měli přistupovat s odstupem, se zdravým úsudkem a snahou o vyvážené vztahy. Nicméně výkřiky typu, že bychom měli osekat Pákistánu finanční podporu a podobně, to ničemu neprospěje.

Tomáš Šmíd (*1979) přednáší bezpečností a strategická studia na FSS MU v Brně. Je předsedou občanského sdružení Centrum pro bezpečnostní a strategická studia. V první polovině roku 2011 působí jako Fulbright-Masarykův stipendista na The Johns Hokpins University ve Washingtonu, DC.
Kontakt: tsmid@cbss.cz

Report z akce si můžete přečíst zde , naleznete jej i na stránce věnované konferenci společně s fotografiemi a dalšími informacemi.