Hostem byl tentokrát František Trapl – reprezentant, koordinátor a pedagog rozvojového vládního projektu v Angole a student FF MU, který procestoval na 40 zemí různých kontinentů. Pro posluchače si připravil přednášku právě o svých zkušenostech z Angoly se zaměřením na tamější současnou bezpečnostní a politickou situaci.

Angola fakticky zahájila svou vlastní samostatnou existenci až rokem 2002, kdy skončila dekády trvající občanská válka, jež následovala několika staletím dlouhé koloniální nadvládě Portugalců. Toto historické dědictví se dle Františka Trapla na stavu angolské společnosti nesmazatelně podepsalo, což také doložil řadou vlastních zážitků. Trapl navíc během svého výstupu posluchačům promítl množství fotografií a předestřel tak před nimi barvitý obraz této zajímavé a v mnoha ohledech rozporuplné země.

Trapl v rámci svého angolského pobytu pracoval v provincii Bié v centrální části země, jež byla v 90. letech vůbec nejvíce zasažena občanskou válkou, když se sem stahovaly jednotky osvobozeneckého hnutí UNITA. Jeden z největších bezpečnostních problémů Angoly pak představuje dědictví konfliktu v podobě obrovského množství min (Angola je dle některých údajů vůbec nejvíce zaminovanou zemí světa), které se prakticky staly nedílnou součástí tamního života, což Trapl doložil i vlastní zkušeností, kdy byly miny nalezeny i v areálu školy, kde působil.

Přestože Angola disponuje obrovským surovinovým bohatstvím, panuje v ní značná nerovnost umocňovaná všudypřítomnou korupcí. Portugalský kolonialismus navíc zemi zpustošil nejen materiálně, ale i ze společenského hlediska. Angolské obyvatelstvo tak dle Traplova svědectví není schopné bez zahraniční pomoci opravovat zdejší stavby evropského typu, ale ani dostatečně využívat potenciál zdejší půdy apod., většina zboží se tak do Angoly dováží a pro místní zůstává cenově nedostupná. Zoufalý stav místního školství či zdravotnictví tak situace jen dále dokresluje.

Posluchače pak v následné diskuzi zajímala kupříkladu vzrůstající role Číny v Angole i zasvěcený pohled hosta na samotný význam rozvojové pomoci. František Trapl nicméně zůstává optimistou a přese všechny zásadní problémy, s nimiž se Angola potýká, věří v možnost jejího postupného rozvoje.

Hostem byl tentokrát František Zahrádka – nositel Řádu T. G. Masaryka, příslušník třetího odboje a nynější vedoucí Muzea 3. odboje v Příbrami, který se s posluchači podělil právě o své zkušenosti z odbojové činnosti.

Pan Zahrádka ve svém povídání pozorně naslouchajícím posluchačům předestřel svůj životní příběh, poznamenaný mnoha dějinnými zvraty. Zahrádka se narodil roku 1930 v Děčíně a ve velmi mladém věku si tak prošel zkušeností vyhnání z pohraničí, rozdělení rodiny a následného přežívání s cizími lidmi ve vagónu na nádraží, i pozdějšího zatčení rodičů Gestapem ke konci druhé světové války.

Právě zážitky z období války a výchova otce, italského legionáře, Zahrádku dle jeho slov nejvíce formovaly a po válce se tak rozhodl vstoupit do skautského oddílu. Po únorovém převratu se v jeho rámci aktivně zapojil do odbojové činnosti proti novému komunistickému režimu a podílel se tak mimo jiné na tisku protirežimních letáků a časopisu. Vzhledem ke své výborné znalosti šumavského pohraničí pak od počátku roku 1949 vedl několik ilegálních přechodů hranic, při nichž pomohl skupinám skautů a dalších osob dostat se do Bavorska. Při jednom z přechodů dokonce navázal spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC.

Po svém zatčení na podzim 1949 byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře za velezradu a vyzvědačství. Nakonec byl přidělen k práci v uranových lágrech, kde byl mimo jiné v průběhu obviněn z údajné přípravy útěku a následně tak prodělal 40 dní ostré korekce na samotce. Po svém propuštění v roce 1962 se ale Zahrádka vzhledem k úmrtí rodičů neměl kam vrátit a pracoval tak v uranových dolech až do svého odchodu do důchodu jako elektrikář.

Přese všechny životní strasti si pan Zahrádka uchoval obdivuhodný optimismus a životní elán. Po sametové revoluci se tak aktivně angažoval v rámci Konfederace politických vězňů a patří také mezi iniciátory a spoluzakladatele Muzea 3. odboje v Příbrami. Mít možnost naslouchat člověku s takovým pohnutým příběhem, který zasvětil svůj život boji za svobodu a ideály, tak bylo pro všechny zúčastněné velkou ctí a snad i inspirací.

Hostem byla tentokrát MUDr. Marta Holanová – psychiatrička a soudní znalkyně v oboru psychiatrie, která si pro posluchače připravila přednášku na téma Psychiatrické znalecké vyšetření, jeho účel a úskalí.

V úvodu Holanová nastínila, co se od znaleckého psychiatrického vyšetření očekává – jeho účelem není pouze stanovení diagnózy, ale i posouzení celkového sociálního kontextu dané osoby (včetně např. jejího vztahu k oběti), posudek dále obsahuje i zvážení toho, zda je daná osoba schopna chápat průběh případného trestního řízení a také vyjádření se k nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě.

V dalším výkladu se pak Holanová zabývala otázkami posuzování jednotlivých druhů duševních poruch, přičemž svůj výstup prokládala celou řadou příkladů ze své bohaté praxe soudní znalkyně. Vůbec nejčastějším případem, který je posuzován, je intoxikace alkoholem a její případné dopady na trestný čin. Byť mají případní pachatelé často tendence odvolávat se právě na užití alkoholu, jedná se dle slov Holanové o relativně snadné případy na posouzení, jen je potřeba zjistit řadu informací a přistupovat k nim individuálně s ohledem na konkrétní dispozice dané osoby.

U schizofrenních poruch se Holanová zastavila mimo jiné i u známého případu vraha Jana Heidingera, který cca před dvěma lety zabil svou matku a otčíma a jehož duševní stav Holanová posuzovala. V souvislosti se schizofrenií se pak přednášející dotkla i kontroverzní otázky legalizace marihuany, s níž dle ní psychiatři nikdy nebudou souhlasit, protože její požití u lidí s genetickými předpoklady může posloužit právě jako spouštěč schizofrenních poruch. Zmíněny byly i příklady tzv. rozšířené sebevraždy či poruch osobnosti včetně narcistické, jíž údajně trpěla např. řada členů tzv. Berdychova gangu.

Posluchače v následné diskuzi zajímal např. názor MUDr. Holanové na možnost snížení věku trestní zodpovědnosti, regulace užívání alkoholu či zavedení psychotestů pro držitele zbrojních průkazů. Přednáška uznávané psychiatričky tak posluchačům zprostředkovala vítaný obohacující náhled na problematiku trestné činnosti optikou sociální vědy, s níž studenti Bezpečnostních a strategických studií nepřijdou příliš často do styku.

Hostem byl tentokrát Jaroslav Spurný – investigativní novinář týdeníku Respekt, věnující se dlouhodobě tématům korupce, klientelismu či vazeb české policie na organizovaný zločin a nedávno oceněný Sdružením Ferdinanda Peroutky za nejlepšího novináře roku 2011. Tématem večera byla politická korupce po roce 2006 a její konsekvence.

V úvodu Spurný vzpomenul největší kauzy z dob Topolánkovy vlády, ztělesněné zejména podezřelými armádními zakázkami, kdy předražené obrněnce Pandur či vojenské letouny CASA doposud nenašly reálné využití, nebo úplatkářskou aférou tehdejšího vicepremiéra Čunka. Následně host navázal reflexí současné situace a díky množství dotazů ze strany posluchačů se rozpoutala zajímavá debata, točící se především kolem kořenů české politické korupce, jejích dopadů i vyhlídek do budoucna.

Ročně uměle nadsazené ceny, úplatky a jiné pochybné praktiky ukrojí 10-25% z celkového finančního objemu veřejných zakázek, přičemž lze jen stěží v ekonomice najít sektor, jemuž by se tato praxe vyhýbala. Vedle ekonomických škod je ale devastující zejména dopad na kulturu národa, způsobený nefungující vymahatelností práva. Problémem je dle Spurného především jistá neschopnost české společnosti zdravě zpochybňovat činy představitelů politické garnitury, vytvářet na ně tlak a vyžadovat zodpovědnost.

Nicméně mladé generace již vyrůstají v novém společenském prostředí a jsou tak schopny přistupovat k problémům z nové perspektivy, navíc oproti minulosti značně narůstá počet nejrůznějších sdružení a iniciativ, poukazujících na podezřelé korupční praktiky na celostátní i lokální úrovni. Svou úlohu jakožto investigativního novináře pak Spurný spatřuje už ani ne tak ve vystopování jednotlivých kauz, jako spíše v odhalování a popisu fungování systému jako celku. Základem jakýchkoli řešení a opatření je pak samozřejmě transparentnost. Výstup Spurného tak vedle upozornění na konkrétní problematické body poskytl žádoucí komplexní náhled na politickou korupci jakožto závažný společenský problém a nabídl tak posluchačům řadu podnětů k dalšímu přemýšlení a reflexi aktuálního dění.

Hostem byl tentokrát britský veterán Mark Roche s 23letou armádní zkušeností, nasazený např. v Severním Irsku či na Falklandech a v současnosti působící v soukromém sektoru. V přednášce se zaměřil na roli soukromých bezpečnostních společností (PSCs) v dnešním Iráku.

Na úvod Roche divákům promítl krátký snímek zachycující bezpečnostní situaci současného Iráku, načež navázal stručnou charakteristikou aktuální situace v zemi s důrazem na hlavní politické a zejména bezpečnostní problémy. Právě trvající nestabilita a důsledky konfliktu vytváří silnou poptávku po službách PSCs a to nejen ze strany irácké vlády, ale i různých nadnárodních společností podnikajících v zemi. Operace PSCs tak nabývají podob od ochrany osob a jejich převozu, k zajištění bezpečnosti infrastruktury včetně ropovodů apod. či vypracování odborných podkladů k určitému problému.

V další části přednášky Roche nastínil samotný proces najmutí služeb PSC pokrývající vše od zadání úkolu a prozkoumání jeho proveditelnosti přes konkrétní naplánování, přípravu a konečné provedení. Pozastavil se také u standardního vybavení příslušníků PSCs včetně povolených typů zbraní či potřebné techniky. Zmíněna byla i striktní regulace působení PSCs ze strany iráckého státu a problémy spojené kupříkladu s pohybem mezi provinciemi a přejezdy přes všudypřítomné checkpointy, přičemž Roche svůj výklad hojně prokládal vlastními zážitky a zkušenostmi.

Závěrečná část přednášky pak byla věnována různorodým hrozbám a nástrahám, jimž musí být příslušníci PSC schopní čelit. Krom značného nebezpečí pramenícího z nástražných výbušných zařízení či občasné střelby jsou vystaveni i riziku únosů, ale i nejrůznějších havárií či rozmarům počasí. Zájem posluchačů se pak projevil množstvím kladených dotazů směřujících ke složení pracovníků PSC či k možnostem řešení různých vyhrocených situací, na něž v průběhu své práce naráží.

Hostem byl tentokrát Milan Štefanec, pozorovatel OBSE a člen o.s. Nesehnutí, jenž si pro posluchače připravil přednášku na téma Volební násilí a manipulace ve východní Evropě.

V úvodu Štefanec nastínil význam konání voleb v nedemokratických zemích – přestože je zde jejich výsledek dán předem, konkrétní volební chování a voličská (ne)účast obsahují silný politický náboj ve vztahu k danému režimu. Bohaté zkušenosti z monitorovacích misí v zemích především postsovětského prostoru pak umožnily Štefancovi načrtnout živý obraz místní situace a zejména vykreslit problémy, s nimiž se volební pozorovatelé při své každodenní činnosti potýkají.

Kupříkladu při parlamentních volbách v Bělorusku roku 2004 umožnil Lukašenko relativně značnou přítomnost zahraničních novinářů či nevládních organizací, nicméně většina falšovacích mechanismů se odehrávala patrně mimo volební místnosti. Problematická je dle Štefance např. možnost předběžného hlasování, po němž jsou odevzdané lístky několik dní skladovány, než se přistoupí k volbám v řádném termínu a následnému sčítání. Pro postsovětský kontext je typické také několikanásobné hlasování, kdy jsou voliči převáženi od jedné volební místnosti ke druhé. Přednášející navíc upozornil, že falšování a volební podvody jsou v těchto zemích do značné míry zažité a všeobecně očekávané – nemusí jít ani tak o přímé zadání konkrétního požadovaného skóre pro jednotlivé volební obvody, jako spíše o častou snahu regionálních vůdců zavděčit se a dodat centru potěšující výsledek.

V Ázerbájdžánu, kde se roku 2003 volil nástupce zesnulého prezidenta Hejdara Alijeva, pak narazili volební pozorovatelé např. na volební urny beze dna a upozorňovali na zatýkání opozičních kandidátů. Přestože Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) původně výsledek voleb s výtkami akceptovala, skupina necelých 200 pozorovatelů, včetně skupiny českých zástupců, vyslovila s jejich průběhem a výsledky ostrý nesouhlas a poukázala na řadu konkrétních selhání. Proto je dle Štefance nutno OBSE a další organizace vnímat jakožto nevyhnutelně politické subjekty, jejichž členové sledují své cíle, a na jejich činnost a výstupy tak nahlížet ze zdravě kritické perspektivy.

Specifickou funkci pak volby naplňují v postsovětských neuznaných de facto státech (Jižní Osetie, Abcházie, Náhorní Karabach, Podněstří), kde je jejich cílem dodat těmto celkům nezbytné rysy státnosti a demonstrovat jejich suverenitu.

Štefancova přednáška, opírající se o osobní zážitky a zkušenosti a prokládaná řadou tematických fotografií, vzbudila u posluchačů velký ohlas. Jejich otázky pak směřovaly vedle aktuálního dění ztělesněného prezidentskými volbami v Rusku zejména k praktickým záležitostem složení pozorovatelských misí či výběrovým procedurám a požadavkům na jejich účastníky.

Hostem posledního setkání tohoto semestru byl Petr Brodský, bývalý ředitel Odboru násilí, padělání a obchodu se zbraněmi na brněnské expozituře ÚOOZ Policie ČR, jenž si pro posluchače připravil přednášku na téma Vývoj organizovaného zločinu v ČR v 90. letech.

Svůj výstup, založený na neustálé interakci s přítomnými posluchači, zahájil Brodský obecnou definicí zločinu, přičemž zdůraznil zejména ústřední roli profitu – zločin je tak neodmyslitelně spjat se vznikem a hromaděním majetku již za dob prvobytně pospolných společností. V krátkém historickém exkurzu se pak přednášející soustředil zejména na vývoj na Sicílii v 19. století, jenž dal vzniknout mafii (nicméně upozornil na nutnost rozlišovat mezi mafií a klasickým organizovaným zločinem). Migrační vlny zdejších obyvatel do USA poté nastartovaly kariéry klasického OZ, jenž vzkvétal především za éry prohibice, kdy se ruku v ruce s ilegálním obchodem s alkoholem rozvíjel hazard, organizace prostituce či tzv. racketeering.

Hlavním těžištěm Brodského přednášky pak byla situace v českých zemích, kde je vzestup kriminality, podobně jako jinde ve světě, spjat se společenskými změnami za průmyslové revoluce. Nicméně zejména po komunistickém převratu roku 1948 zde organizovaný zločin jako takový, vzhledem k hermetickému uzavření našeho státu od západních zemí a vlastní povaze socialistického zřízení, neměl šanci. Za odrazový můstek pro budoucí rozvoj českého OZ tak lze považovat především činnost tzv. veksláků (tedy spekulaci s měnou či obecně obchod s nedostatkovým zbožím).

Zcela bezprecedentnímu přílivu rusko-jazyčných, balkánských či asijských zločineckých skupin následujícímu otevření hranic po sametové revoluci se tak nedalo zabránit. Zejména nástup ruských skupin, jež vyhrály (i díky svému zcela bezskrupulóznímu přístupu) první kolo boje o zdejší trh a komodity, nebyl dle Brodského bezpečnostními složkami absolutně zachycen. Vedle rusko-jazyčného OZ působícího na našem území Brodský předestřel charakteristiku a specifika i balkánských či asijských – zejména vietnamských skupin, jež se vyznačují svou naprostou izolací od vnějšího dění. Dle slov přednášejícího se české podsvětí tomuto náporu zcela podvolilo, nicméně český zločin si rychle vystavěl svoje působení zejména na ekonomické kriminalitě (využívání tzv. bílých koní, úvěrových podvodů, manipulace s veřejnými zakázkami či dotacemi apod.). Zajímavé bylo i srovnání české situace se sousedním Slovenskem, pro které dle Brodského představuje, na rozdíl od ČR, mnohem větší problém domácí OZ než ten zahraniční.

Od přelomu století sice došlo ke zklidnění situace, nicméně prim hraje právě ekonomická kriminalita, čehož je neustálá medializace nejrůznějších kauz v posledních měsících a letech dostatečným důkazem. V následné diskuzi se posluchači zajímali např. o možnosti boje proti OZ či o zlepšení práce Policie ČR, jež značně přispěla ke stabilizaci současné situace. Brodského příspěvek tak nabídl nejen přehledný nástin vývoje OZ, ale zejména řadu podnětů pro další reflexi aktuálního společenského dění.

Návštěva J.E. Seiraniana souvisí s nedávným otevřením arménského velvyslanectví v Praze, k němuž došlo až po 20 letech existence samostatné Arménské republiky. Pan velvyslanec se tak ve svém výstupu, představujícím současnou zahraniční politiku Arménie, nejprve zaměřil právě na problematiku vztahů své země s Českou republikou. Ty po rozpadu SSSR zcela nenaplňovaly vzájemná očekávání. K jejich rozvoji a upevnění došlo až v několika posledních letech, což se projevilo nejen podpisem řady smluv, ale právě i konečným zahájením práce velvyslanectví Arménie v ČR a plánovaným budoucím otevřením české ambasády v Jerevanu.

J.E. Seiranian stručně zmínil také perspektivy spolupráce Arménie s EU, v níž je pro Jerevan důležitá zejména vízová politika a možnosti zóny volného obchodu, pak ale již přešel k ústřední otázce arménské zahraniční politiky, kterou už po 20 let představuje stále nevyřešený konflikt s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

Pan velvyslanec posluchačům předestřel přehledný, a na diplomatické kruhy nevídaně otevřený nástin arménského postoje k tomuto citlivému problému. Zdůraznil výchozí bod arménské pozice, jímž je uznání Náhorního Karabachu, jenž si za dobu své existence vybudoval všechny znaky státnosti, jakožto účastníka ve vzájemných vyjednáváních a požadavek jeho souhlasu s konečným verdiktem. V tomto ohledu se Arménie odvolává na Závěrečný Helsinský akt, podle něhož právo na sebeurčení není v rozporu s principem teritoriální integrity. Nedávné kolo vyjednávání v ruské Kazani opět nepřineslo žádný průlom, když, dle slov J.E. Seiraniana, Ázerbájdžán požadoval změnu již dříve dohodnutých ustanovení, která jsou nicméně podporována všemi vedoucími představiteli tzv. Minské skupiny OBSE, tedy Ruskem, USA a Francií. Dle pana velvyslance Ázerbájdžán upřednostňuje jednostranně pouze princip své teritoriální integrity, přičemž svůj postoj v poslední době zdůrazňuje navyšováním obranného rozpočtu a ukázkami své vojenské síly. Naopak Arménie trvale požaduje uplatnění všech principů a podmínek, uvedených v tzv. Madridských návrzích, jakožto celku. Tyto návrhy zahrnují mimo jiné i požadavek na rozhodnutí o budoucím statusu Náhorního Karabachu v referendu, právo uprchlíků obou stran na návrat do svých domovů či vzájemné navrácení obsazených území. Přestože existující status quo nevyhovuje ani jedné ze stran, v důsledku trvalých neúspěchů v jednáních zůstává i nadále zakonzervovaný.

Podobně otevřeně se J.E. Seiranian stavěl i k otázkám posluchačů v následné diskuzi, kdy např. vyjádřil politování nad mrháním finančních prostředků při stavbách produktovodů či železnic, které obchází území Arménie z důvodů uzavření jejích hranic ze strany Turecka a Ázerbájdžánu. Zmíněna byla mimo jiné i problematika vztahů s Íránem, postojů Arménie k projektu Eurasijské unie navrhované ruským premiérem Putinem či ke gruzínským secesionistickým regionům Abcházii a Jižní Osetii. Výstup J.E. Seiraniana tak všem zúčastněným zprostředkoval vítaný náhled do problematiky konfliktního a Evropě blízkého kavkazského regionu.

Tentokrát byl hostem genmjr. v.v. Ing. Rostislav Kotil – bývalý velitel sektoru Jih v mírové operaci UNPROFOR v Chorvatsku, ředitel Sekce obranné politiky a strategie na MO ČR a vojenský poradce Stálé delegace ČR při OSN, jenž vystoupil s přednáškou na téma „Mírové mise OSN a účast vojáků AČR v nich“.

V úvodu přednášky genmjr. Kotil nejprve stručně nastínil historii i současný stav mírových misí OSN, krátce se též pozastavil u své činnosti pro Stálou delegaci ČR při OSN, kde se v rámci C34 (Zvláštního výboru pro peacekeepingové mise OSN) mimo jiné podílel na tvorbě výročních zpráv pro Valné shromáždění.

V hlavní části přednášky se genmjr. Kotil zabýval účastí českých vojáků na mírových misích OSN, u níž došlo k rozvoji zejména po zahájení činnosti Výcvikového střediska pro mírové operace OSN v Českém Krumlově v roce 1990. Mimořádná pozornost českých představitelů byla věnována zejména konfliktům v bývalé Jugoslávii, kam byl v rámci operace UNPROFOR vyslán prapor přibližně 500 vojáků. Jejich činnost spočívala především v kontrole separačních zón, dohledu nad dodržováním klidu zbraní mezi Chorvaty a armádou samozvané Republiky Srbská Krajina a zprostředkování jejich vzájemných setkání i se zástupci třetích stran, přičemž z pozice genmjr. Kotila jakožto velitele sektoru Jih toto zahrnovalo např. i jednání s chorvatským generálem Gotovinou či prezidentem RSK Martičem.

Náplň práce českého praporu genmjr. Kotil ilustroval řadou fotografií, zmínil ale i několik nebezpečných incidentů – např. zajetí dvou českých vojáků srbskými jednotkami během bombardování letiště Udbina, či situaci z března roku 1995, kdy se sám ocitl pod střelbou příslušníků chorvatských sil. Celkově hodnotí genmjr. Kotil působení českých jednotek v rámci mise UNPROFOR velmi kladně, vyzdvihl především schopnost navázat dobré vztahy s oběma stranami konfliktu, přestože se, i kvůli omezenému mandátu mise, podařilo násilí ve velké míře omezit až od jara 1994. Svou funkci velitele předal genmjr. Kotil kanadskému nástupci v létě 1995, pár týdnů před tím než Chorvaté operací Bouře obnovili svou kontrolu nad RSK.

Právě ke zkušenostem pana generála z působení v konfliktní oblasti směřovalo nejvíce dotazů posluchačů, kteří se zajímali konkrétně např. o problémy spojené s udržováním separačních zón či o očekávání a přípravu vojáků na mírové mise. Přednáška tak všem zúčastněným zprostředkovala neocenitelný vhled do každodenní reality peacekeepingových misí dnešního světa, v nichž sehrávají důležitou roli i čeští vojáci.