Oslavy 20. výročí (ne)závislosti Arménie

Dne 21. 9. 2011 uplynulo 20 let od vzniku 3. arménské republiky. Události vedoucí k zisku svobody započaly deklarací nezávislosti v roce 1990 a skončily referendem, ve kterém se naprostá většina obyvatel vyslovila pro samostatnost. A vyvrcholily rozpadem Sovětského svazu v září 1991. Dvacetileté výročí dnes nabízí prostor k zamyšlení nad vývojem společnosti, která si – podobně jako všechny (staro)nově vzniklé republiky – musela najít svou samostatnou identitu.

K zisku vytoužené nezávislosti vedla téměř 1400 let (počítáme-li Kilikijské království tak 600 let) dlouhá cesta, na které se Arménie především díky své geografické pozici musela vyrovnávat s tlaky nejprve říše perské a osmanské a nakonec i s náporem ruského impéria. Díky své geopolitické poloze je vystavena soupeření o vliv v kavkazském regionu i v současnosti. Navíc si Arménie i za svou krátkou existenci stihla projít několika zásadními zkouškami – válkou o Náhorní Karabach se sousedním Ázerbájdžánem, s ní spojenou potravinovou a energetickou krizí a blokádou hranic ze strany Turecka. Přestože se tyto události odehrály v 90. letech minulého století, jejich následky jsou v arménské společnosti patrné dodnes. Nezaměstnanost, masivní demografický úbytek, ekonomická závislost na Rusku, průmysl taktéž v rukou Ruska či diaspory, korupce, to vše a mnohé další ztěžuje rozvoj země i v současnosti. I přes tíživou ekonomickou situaci si však Arméni nenechali ujít možnost uspořádat velkolepé oslavy při příležitosti výročí nezávislosti.

Oslavy odstartoval jeden z hlavních bodů programu – vojenská přehlídka. Podle počtu přihlížejících si ji nikdo v Jerevanu a vlastně celé Arménii nenechal ujít. Přehlídka byla plná přehnaných emocí a až příliš vyhrocené prezentace nacionalismu, což zdůrazňoval pohled na děti ve vojenských uniformách, které pyšně mávaly arménskými vlaječkami a nadšeně tleskaly projíždějícím tankům. Logickým vysvětlením podoby přehlídky je nejen přetrvávající tradice prezentace vojenské techniky v podobném formátu ještě z dob SSSR, ale zároveň také současná bezpečnostní situace spojená především se zamrzlým konfliktem v Náhorním Karabachu. V Arménii navíc důraz na vojenskou složku bezpečnosti pramení nejen z reálných hrozeb spojených s nedořešenými spory, ale také z mentality národa, který byl nucen bránit se útokům silnějších mezinárodně politických aktérů v podstatě po celou dobu existence. Prezentaci vojenské moci doprovázela i přehlídka vojska složeného jak z mladých nervózních vojáků, tak i z těžce zraněných válečných veteránů, kteří na sebe strhávali patřičnou pozornost.

Nevoli zejména u opozičních stran – a posléze i protesty veřejnosti – vyvolala především přítomnost vojáků 102. ruské vojenské základny lokalizované Gyumri – druhém největším arménském městě ležícím blízko tureckých hranic. Tato jednotka byla dokonce přivítána ministrem obrany přímo v ruštině a podle oficiálních vyjádření symbolizovala sílu arménsko-ruských vztahů. Přesto nebo právě proto došlo před zahájením oslav k incidentu spojenému se zatčením účastníků protestu, jehož hlavním důvodem byla právě prezentace ruské vlajky v průběhu vojenské přehlídky, která podle organizátorů byla v rozporu s logikou oslav nezávislosti.

Projevy arménského nacionalismu nebyly patrné pouze během vojenské přehlídky, ale prakticky po celou dobu trvání oslav a po celém městě. Ulice Jerevanu po dlouhé době ožily doprovodným programem, jehož náplní byla představení soudobé i tradiční arménské kultury. Nezávislost se slavila napříč generacemi. Arménské vlajky se kreslily na tváře na každém rohu, další visely v ulicích na lampách, několik stovek přihlížejících je hrdě neslo nebo do nich bylo zabaleno. Nebylo okamžiku, kdy by někdo neskandoval „Hayastan!“. Hrdost na svou zemi a národ vyjadřovali Arméni i v recitovaných básních, které oslavovaly nezávislost, Arménii a velmi často i Náhorní Karabach, a jež byly slyšet prakticky ze všech stran.

Otázkou zůstává, do jaké míry šlo ze strany vlády v tento den skutečně o oslavy, či nakolik sehrál roli záměr podpořit bojovou morálku obyvatelstva – tolik potřebnou pro případné opětovné vedení války. Ve stejné logice lze uvažovat, zda se nejednalo o zakrytí faktu, že se Arménská republika potácí jak ve vnitropolitických tak mezinárodněpolitických problémech a zda celá arménská nezávislost není ve světle ruské vojenské a ekonomické přítomnosti jen formálně udržovaný mýtus. Rozporuplnost oslav (ne)závislosti byla o to paradoxnější, že proběhly jen několik dní po podepsání arménsko-ruské dohody o prodloužení pobytu vojáků na ruské základně v Gyumri do roku 2044.

Kateřina Faitová, Jana Kotrbová

Autorky jsou studentky mezinárodních vztahů a evropských studií na FSS MU.
Od července do října letošního roku pobývaly v Arménii v rámci Evropské dobrovolné služby.