Jasmínová nákaza

Od prosince 2010 jsme svědky fascinujících historických událostí, které uvrhly arabský svět nejen do frenetického nadšení, ale i do oprávněně ponurého přemýšlení nad současným stavem a (ne)prosperitou arabských společností. Inspirační potenciál tuniské revoluce se postupně rozlil i do sousedního Alžírska, krátce a dosti omezeně do Libye, pozoruhodně intenzivně do Egypta, překvapivě mocně i do tak vzdáleného a odlišného Jemenu, a snad ještě neočekávaněji i do Jordánska. Některá západní média již dokonce kladou sugestivní otázku, zdali se nejedná o nový „Gdaňsk“, který byl kdysi jiskrou, zažehávající v Evropě pád komunistických režimů v r. 1989.

Je vskutku „něco shnilého ve světě arabském“. Pár faktů osvětlí onu „hnilobu“ – například v Libyi, které od r. 1969 (!) vládne pevnou rukou Muammar Kaddáfí, jsem letos v lednu viděl oslavné plakáty, velebící jeho vládu slogany „41 let radosti“ či „41 let pýchy“ apod. Tunisko od získání nezávislosti v r. 1956 poznalo pouhé dva prezidenty, jemenský prezident je u moci od r. 1978 a egyptský vůdce Mubárak (r. 1929) se chopil vlády v r. 1981. Připouštím, že třeba Alžírsko své prezidenty střídá, ale hekatomby mrtvých z občanské války 90. let jsou snad ještě děsivějším dědictvím než jinde typické „dlouhovlády“. A to v komentáři nebudu hovořit o tak obskurních arabských zemích, jako je válkou rozervané Somálsko, izolovaná a chudá Mauritánie, drobící se Súdán či převraty zamořené Komory.

Současné arabské protesty uspěly už za měsíc svého trvání v Tunisku, zatímco v nejvýznamnější a nejlidnatější arabské zemi, tedy v Egyptě, vývoj teprve napjatě sledujeme. Alžírsko již své nepokoje jakžtakž uklidnilo a v Jordánsku jsou sice protesty nevelké, ale jsou zajímavé už jen tím, že jsou v této monarchii bezprecedentní, podobně nečekané jako v Jemenu, kde je i těch deset tisíc demonstrantů varovně zdviženým prstem režimu.

Ale vraťme se ke k tomu, co bylo katalyzátorem této vlny neklidu – všechny dnešní aktivisty na ulicích arabských velkoměst uchvátilo a povzbudilo především Tunisko, jakkoliv byl spouštěcí faktor tamního běsnění poměrně bizarní. Vše začalo vlastně celkem nevinně v půli prosince 2010 ve městě Sidi Bouzid v centrálním Tunisku. Muhammad Bouazizi (26), mladý a nezaměstnaný absolvent univerzity – jakých chrlí tuniské vysoké školy asi 85 000 ročně, aby pak minimálně třetina z nich byla nezaměstnaná – chtěl ve středu města prodávat zeleninu. Když jej policisté z veřejného prostranství vykázali a zboží mu zabavili, strhla se hádka a nakonec ho dle očitých svědků jeden z policistů uhodil a plivnul na něj. Patrně v zoufalém zkratu se pak Bouazizi polil před městským úřadem hořlavou látkou a na protest proti policejní zvůli a neutěšeným životním podmínkám se upálil. Jeho čin nezůstal ve městě bez odezvy a vypukly lokální nepokoje, jež nejenže sílily, ale přelily se i do dalších tuniských provincií. Zbytek už pak „dobře“ známe z elektrizujících záběrů médií – demonstrace proti režimu postupně zachvátily i dlouho imunní metropoli a tuniský prezident Zin Ábidín Bin Alí po více než 23 letech u moci prchl v půli ledna 2011 do Saúdské Arábie, oblíbeného exilu svržených autokratů.

Spontánní projevy arabské lidové nespokojenosti není až tak obtížné pochopit – žádnému národu se nezamlouvá rozšířená a drásavá bída, stoupající nezaměstnanost, všudypřítomná korupce a nad tím vším hlavně všeprostupující zápach nesvobody. Ovšem tyto faktory by samy o sobě ještě stačit nemusely. Výbušnosti jim však v tuniském případě dodal fakt, že více než polovina tuniské populace je mladší 25 let (!). Tento aspekt se často přehlíží, přičemž neutěšené sociální perspektivy mladých byly bezpochyby hnacím motorem spontánních projevů nenávisti vůči režimu, jenž podle názoru mladých nechal mnohé z nich napospas sociální mizérii. A přitom lze v mnoha ohledech označit prozápadní Tunisko za premianta Maghribu! Ale tak už to bývá, že každá revoluce je naprosto originálním „koktejlem“ různorodých faktorů.

První projev tuniského diktátora, reagujícího v prosinci 2010 na lidové bouře, byl sebejistý a arogantní, pronesený v bezchybné spisovné arabštině a kritizující „extremisty“ – ovšem lednový projev byl už „lidový“, tudíž v hovorovém dialektu (což Evropě uniklo), a především byl prosebný. A bouřícím se Tunisanům tato slabost neunikla a nenechali se uchlácholit ani nereálnými přísliby, že do 2 let bude vytvořeno 300 000 pracovních míst, ani slibem, že v r. 2014 už nebude prezident Bin Alí opět kandidovat. A to tentýž prezident, který v r. 1994 obdržel v prezidentských volbách 100% hlasů, jsa jediným kandidátem. Jako stěžejní moment v lidové rebelii lze pak chápat fakt, že tuniský náčelník generálního štábu Rašíd Ammar odmítl nechat armádu střílet do demonstrantů, což de facto zlomilo autokracii páteř. Zatímco tuniská policie s více než 100 000 příslušníky se znemožnila svou počáteční brutalitou a obyčejným Tunisanům se zcela znechutila jako prorežimní „banda hrdlořezů“, třikrát menší tuniská armáda si naopak vydobyla respekt svou neutralitou – a v různých částech Tunisu bylo lze vidět, jak dívky dávají vojákům do hlavní jejich zbraní květy a vojákům jsou s úsměvy nabízeny misky s teplým kuskusem. Arabský svět, sám sebe v posledním století fatalisticky přesvědčující o svém „předurčeném“ těžkém údělu, a dřímající v kómatu z mdlého odlesku někdejší zlaté éry a slávy, sledoval tuto spontánní lidovou revoluci s úžasem. Nové tuniské vedení se už dnes vratce začíná stavět na nohy a uprostřed euforie můžeme z Tunisanů cítit i strach z neznáma a nespokojenost s chaosem, jenž zemi tu a tam zachvátil. Ovšem ve srovnání s drancovaným a „vykuchaným“ Bagdádem v r. 2003 (po pádu Saddáma Husajna) se v Tunisu vlastně „nic“ nestalo a Tunisko je v porovnání s jinými arabskými režimy zatím celkem vzorovým příkladem klidného svržení moci.

Perverzní potřeba médií „označkovat“ každou revoluci jasným a pokud možno spektakulárním jménem vyústila tentokrát v tzv. „jasmínovou revoluci“ – dle národní květiny Tuniska tak události poprvé nazval jeden tunniský blogger a novinář, a západní média vděčně a rychle název přijala za svůj. V arabském světě se však mluví o „tuniské intifádě“ a společně s Egyptem je vývoj v Tunisu stále magnetem i inspirací pro arabské televizní diváky, zvláště pro opoziční aktivisty.

Zvláštní ironií osudu se necelý týden po úprku Bin Alího z Tuniska konal v Egyptě vrcholný summit Ligy arabských států (LAS), významné panarabské mezinárodní organizace, sdružující 22 arabských zemí. Amr Músá, generální tajemník LAS, na summitu zcela zastíněném tuniskou revolucí velice trefně konstatoval, že „arabská duše je zlomena chudobou, nezaměstnaností a všeobecným úpadkem“, což vyprovokovalo onen „nevídaný hněv a frustraci“. Výsledky takové frustrace, zhusta zaměřené proti bývalé vládnoucí rodině, jsme vskutku mohli vidět v Tunisku – vypálené a vyrabované domy rodinných příslušníků a důvěrníků Bin Alího nebo zničená a vypleněná obchodní centra po celé zemi. Dokonce zmizely i stromy (!) ze zahrad někdejších „papalášů“ – pečlivě nařezané na otop zmizely stejně rychle jako ukradená auta špiček bývalého režimu.

Amok v Tunisku vedl bohužel také k bezpráví, ke křivdám, k osobním vendettám a například i ke zničení 43 bank. Ekonomické ztráty zatím odhadují sami Tunisané na 2 miliardy USD a jednou z priorit nového tuniského vedení musí být zajištění bezpečnosti, jež opět přitáhne turisty, kteří jsou významným zdrojem devizových příjmů. Ale klady zatím převažují. Nově nabytá svoboda je prostě opojná, jak se přesvědčují třeba i tamní média. Státní televize „Channel 7“ (sedmička na oslavu roku 1987, kdy vystřídal čerstvě padlý despota tehdejšího prezidenta Habiba Bourgibu) se nově jmenuje „Tunisian TV“. Tuniská média si rovněž konečně mohou „smlsnout“ na až neuvěřitelných zkazkách, týkajících se Leily Trabelsi (a jejího nechvalně proslulého a hamižného rodinného klanu), nenáviděné manželky Bin Alího. A sami novináři si mohou oddechnout třeba od dosavadní praxe, kdy dostávali zdarma od režimu SIM karty do mobilních telefonů, aby mohli být lépe špehováni.

Následky pádu Bin Alího byly pozoruhodně patrné v celém širším arabském světě. Nelze si nevšimnout, že dokonce i bohatý Kuvajt začal okamžitě po tuniských událostech dotovat ceny základních potravin, a Libye zase podle informací arabských médií rychle snížila ceny proviantu, aby zabránila hladovým bouřím, zachvacujícím v tu dobu Alžírsko, které nakonec též vystrašeně ustoupilo lidovým bouřím a výrazně snížilo ceny mouky a dalších komodit. Prekérní je situace chudého Jemenu, jenž má svých problémů nepočítaně a 60% jeho příjmů pochází z ropy, které však pomalu, ale jistě ubývá – jemenský stát tak již delší dobu přestává pomalu dotovat ceny pohonných hmot, ovšem musí tak činit velice opatrně. A do toho náhle přišly „tuniské“ demonstrace v Saná proti Alí Abdulláhu Sálihovi, který přitom krátce po tuniském dramatu nechal o polovinu snížit nepopulární daň z příjmu a 23. ledna navíc oznámil, že státní úředníci, jakož i kupříkladu vojáci, dostanou zvýšený plat, a to v průměru o cca 47 USD na 234 USD za měsíc. Ač jsou takové protesty v Jemenu nevídané, patrně „tuniská vlna“ brzy vyšumí, země má nyní mnohem větší problémy – a to šíitské povstání na severu od r. 2004, stále silnější separatistické tendence v jižním Jemenu a velmi živoucí fenomén islámského radikalismu. Specifikem Jemenu je pak ještě mimořádně silný tribalismus.

V centru pozornosti je ale dnes arabský velikán Egypt – a dokonce i mnozí významní investoři již vycítili nebezpečí a přetahují kapitál i pozornost do Spojených arabských emirátů, do Kataru apod. Tragikomická – a ve svém cynismu i geniální – je v této souvislosti poznámka jednoho západního ekonomického experta, že se tak děje proto, že „nejbohatší arabské státy totiž nejsou v nebezpečí, že se stanou demokraciemi“, na rozdíl od zemí s „velkou populací a značnými majetkovými rozdíly“. A právě poslední charakteristika se hodí na Egypt dokonale.

Egyptský prezident Mubárak v jakémsi sebenaplňujícím se proroctví na již zmíněném vrcholném summitu LAS v Káhiře 22. ledna hřímal, že „ekonomické výsledky arabského světa nejsou už jen otázkou hospodářského rozvoje, ale i aspektem národní bezpečnosti“. Jeho ministr obchodu poté zmiňoval „frustraci, která trvá již přes 60 let, přičemž naděje mnohých nebyly naplněny“. Přesto se ještě pár dní před propuknutím chaosu v Egyptě předháněli západní experti v komentářích – a tyto komentáře nelze číst bez jisté dávky škodolibosti – jak je opakování tuniských událostí v Egyptě nepravděpodobné dokonce i navzdory „tamní nezaměstnanosti a chudobě, neboť Egypt je ekonomicky liberálnější“, někteří též řkouc, že „téměř všechny politické skupiny jsou nějakým způsobem vyslyšeny, zatímco Egypt celkově se těší stále větší otevřenosti“. Nad podobným tvrzením se lze jen pousmát – křiklavě zmanipulované parlamentní volby na podzim 2010 už byly těmito experty zapomenuty? Egypťany určitě ne. Dusivý monopol vládnoucí strany a zardoušení jakéhokoliv pobuřujícího disentu nelze ani letmým pohledem ze Západu považovat za „větší otevřenost“.

Ovšem takřka devadesátimiliónový Egypt není Tunisko, takže nikdo příliš neví, co má od obra na Nilu očekávat. Komentátoři se dnes třeba dosti podivují nápadné absenci nejmocnější opozice v zemi během současných nepokojů – avšak vlažné odpovědi Muslimského bratrstva (ichwánů) se nelze vlastně ani moc divit. Tisíce vězněných členů v pouštních věznicích během Násirova režimu v 50. a 60. letech, během Sádátovy éry v 70. letech pak sice postupná a opatrná legalizace hnutí, avšak opětovné represe v 80. letech za Mubáraka, jakkoliv nenápadné. A tak se toto egyptské hnutí, od r. 1928 pramáti a vzor takřka všech budoucích islámských (radikálních i neradikálních) organizací, zřeklo v 80. letech 20. století násilných aktivit a dnes se stará garda v jeho vedení snaží o pečlivou a plíživou agitaci ve prospěch cílů Muslimského bratrstva, avšak bez konfrontací se silným policejním režimem.

Mladí členové bratrstva, kteří jaksi i kvůli svému mládí přirozeněji tíhnou k radikálnějším řešením, jsou dnes dozajista zklamáni tím, co chápou jako nevysvětlitelné a neomluvitelné mlčení bratří v nynější krizi. Nicméně historická paměť organizace ichwánů je plná bolestivých vzpomínek na zastřelení nestora politického islámu Hassana Banná v r. 1949, brutální represe 50. let, masakr ve věznici Tura v r. 1957 či oběšení Sajjida Qutba a dalších mučedníků v r. 1966. Krvavá a násilná historie ichwánů dospěla před čtvrtstoletím k poznání, že trpělivé budování charitativního sektoru a skrytě politická agenda poslouží cílům ichwánů lépe než „přímé akce“. Pokud však nyní Mubárak padne vlivem lidových protestů, čas bratří přijde možná velmi záhy – ostatně, Muslimské bratrstvo nemá kam spěchat. Jeho po mnohá desetiletí pečlivě budované struktury se nepochybně jednou stanou efektivním politickým nástrojem, a je už v podstatě jedno, jestli tomu bude letos, nebo třeba až za deset let. Z nejen geopolitického pohledu to ale nemusí být představa příliš radostná.

Dnešní rozpaky Západu, zvláště USA, pokud jde o chování a postoje ke spojencům v arabském světě, jsou ve světle mezinárodní pozornosti zřejmé. Kupříkladu Francie rychle dala ruce pryč od tuniského vůdce, kterého předtím tak podporovala a dokonce i rozhodně odmítla jeho exil ve Francii – ovšem zkušení a protřelí Francouzi tak jako stará koloniální velmoc pragmaticky učinili bez sebemenšího uzardění. Ale co „amríká“? Na jednu stranu se USA rády (a mnohdy oprávněně) holedbají ochranou lidských práv, ale dobře víme, že v realpolitik zcela pragmaticky platí dvojí metr. I respektovaný velikán Franklin Delano Roosevelt o americkém spojenci a nikaragujském krutovládci Somozovi v roce 1939 prohlásil, že je to „our son of the bitch“, neboli i přes pár škraloupů „náš spojenec“.

Ti „naši“ diktátoři vlastně tak zlí nejsou – stačí je občas s vážnou tváří pokárat v rámci prapodivné frašky pro světová média, na půl úst občas utrousit potřebu respektovat opoziční názory a dbát na ochranu lidských práv, ale této dvojakosti se zkušený pozorovatel mezinárodního dění nepodiví. Pokud má někdo ropu (Saúdská Arábie) anebo je strategicky cenným spojencem (Egypt), je kritika velmi otupená, čehož využívají pochopitelně i proameričtí diktátoři, kteří potlačují opozici. Nejefektivnějším nástrojem v potlačování neposlušných pak bývá přebujelý muchábarát (v arabštině obecně „zpravodajská služba“), sloužící loajálně diktátorům a často udržující srdečné vztahy s americkými zpravodajskými kolegy. Nejlepším ospravedlněním tyranů pro podobný útisk nesouhlasných názorů bývá obligátní postrašení Západu, že jinak by se přece moci chopili vousatí a obávaní islámští radikálové a přišla by (protiamerická) doba temna. Což by mohla být mimochodem často i pravda.

To byl ostatně i případ Tuniska, hýčkané prozápadní bašty sekularismu. Nepohodlní náboženstí horlivci doma končili v tuniských žalářích a někteří byli dokonce i odvlečeni – pochopitelně ve znamenité spolupráci s egyptským muchábarátem – z náboženských studií v Egyptě a uvrženi do vězení. A dnešní radikální proud islámského myšlení je i v Egyptě už tradičně potlačován vůdci, kteří vzejdou z armády, a od 80. let tudíž Mubárakem. Oba vůdci přitom na humanistické výtky Západu reagovali sebejistě, jsouc si vědomi toho, že nad jejich excesy v boji proti islámským radikálům budou přimhouřeny obě oči.

V tomto smyslu je fanatická radost Evropy ze závanů svobody na (nejen) severu Afriky trochu černobílá, neinformovaná a krátkozraká. Dnes tepaný a zesměšňovaný Bin Alí byl, mimo jiných svých opomíjených zásluh, též efektivním prosazovatelem ženské emancipace v Tunisku – a jak víme, tak právě třeba ženská emancipace je až fanaticky zbožňovanou mantrou Západu.

Dnes radostně křepčící a rozmanití evropští aktivisté i milovníci „demokracie za každou cenu“ možná budou v dalších letech překvapeni, když ti dnešní „hodní“, jimž drží palce – a je jedno kde – budou za pár let ti „zlí“ a bigotní. Není ani vyloučeno, že mnozí (nejen) Tunisané budou s láskou vzpomínat na klid a stabilitu, jimž se těšili za bývalého režimu Bin Alího. Osobně se ale domnívám, že výchozí pozice Tuniska je zatím spíše dobrou startovací fází pro nový režim, neboť i díky dnes poplivanému Bin Alímu je Tunisko turistickou velmocí, bezpečnou pro cizince, a navíc sekulární základy země se zdají být silné a zakořeněné. Osobně mám do budoucna mnohem horší pocit z Egypta, kde je mnohem, mnohem více sociálně výbušných problémů, země je drasticky přelidněná (asi 95% národa žije na 5% území), obyvatelstvo značně frustrované a živořící, a to vše je podivuhodně smícháno s mnohem silnější a nebezpečnější religiozitou než v Tunisku.

Měl-li by Egypt v rámci toho nejčernějšího scénáře propadnout protizápadnímu kursu hypotetického nového režimu, a byl-li by nastolen nový a Západu veskrze nepřátelský režim, mohla by to být pro západní svět větší katastrofa než íránská islámská revoluce v r. 1979. Proto sledujme obezřetně „náš Egypt“ a zcela jednoduše a pragmaticky doufejme, že tento nejvýznamnější arabský stát zůstane v prozápadním táboře, ať už budou elity u moci jakéhokoliv zbarvení.

Tomáš Raděj, Ph.D. (1980)

Vystudoval politologii a žurnalistiku na FSS MU v Brně. Doktorát obhájil na Katedře politologie. Působil jako konsul na Velvyslanectví ČR v Bagdádu, v Iráku a nyní pobývá jako výzkumný stipendista na Americké universitě v Bejrútu, v Libanonu. Odborně se zaměřuje na islámský radikalismus a zahraničně bezpečnostní otázky Blízkého a Středního Východu, s koncentrací na arabsky mluvící svět. Je autorem řady odborných článků, statí a publicistických textů. Je také známým cestovatelem a respektovaným průvodcem po zemích Blízkého a Středního Východu, ale např. i jihovýchodní Evropy.